Přírodní památka Jaroškov byla zřízena v roce 2011 z důvodu ochrany evropsky významné lokality. Předmětem evropské ochrany je lokalita výskytu taxonu hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica). Přírodní památka Jaroškov se nachází z hlediska biogeografického členění v sušickém bioregionu, z hlediska fytogeografického členění ve fytogeografickém podokrese Volyňské Předšumaví, v nadmořské výšce cca 763 - 787 m n. m.

Ve zdejší lokalitě se mnoho let těžil velice kvalitní krystalický vápenec, známý jako „jaroškovský mramor“. Nejstarší odborné geologické zprávy o vápencovém ložisku u Jaroškova pocházejí ze záznamů z roku 1840. Již v polovině 19. století zde probíhala drobná těžba. Těžba ve velkém zde byla realizována ve 20. a 30. letech 20. století. Těžily se velké bloky, které se řezaly na desky používané na obklady stěn staveb, pomníky, pilíře, sloupky, chodníkové obrubníky, odpad byl zpracován na dlažební kostky. Kvalita suroviny byla neobyčejně vysoká, jaroškovský mramor měl zářivě bílý lesk, vysokou pevnost a odolnost proti zvětrávání. Vyleštěné plochy byly často protkány zelenavými žilkami. Vozil se až do Prahy, kde byl použit pro výzdobu mnoha významným staveb. Jsou z něj zhotoveny například dekorační obkladové desky hlavního oltáře kostela Sv.Ludmily na Vinohradech, obklady některých stěn v interiéru Arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí, zdobí hlavní oltář kostela Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech nebo interiér budovy Právnické fakulty. Před druhou světovou válkou byly nejlepší části ložiska vytěženy a těžba vápence byla ukončena. Po válce došlo v 50. letech k novému otevření kamenolomu. Těžily se zde tvrdé erlanové rudy, kámen se drtil na silniční kamenivo. Vápenec už se těžil jen okrajově. Kolem roku 1960 ustala těžba vápence a asi o 10 let později i těžba kamene. V současné době je zde střelnice, které se z hlediska bezpečnosti hodí konfigurace terénu bývalého lomu.

Předmětem ochrany evropsky významné lokality je plocha výskytu vzácného druhu hořečku. Podle stávající platné nomenklatury (Kubát: Klíč ke květeně ČR, 2002) se jedná o taxon hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica). Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb. řadí hořeček mnohotvarý český mezi zvláště chráněné druhy v kategorii kriticky ohrožený, tedy v nepřísněji chráněné kategorii. Podle Červeného seznamu ČR (Procházka 2001) patří do kategorie kriticky ohrožené taxony (C1).

Nejlepší doba návštěvy zdejší evropsky významné lokality je zhruba období od poloviny srpna do konce září, kdy hořečky kvetou. Hořeček mnohotvarý český je dvouletá bylina s přímou větvenou lodyhou vysokou obvykle 20 – 30 cm. Listy jsou kopisťovité a za květu většinou již odumřelé. Ve druhé polovině srpna lodyhy rozkvétají fialovými zvonečky. Na jedné lodyze jich bývá až několik desítek. Květní obaly jsou pětičetné, kalich má nápadné cípy, barva koruny je modrofialová.

Hořeček mnohotvarý český je endemitem Českého masivu. Jeho historický areál zahrnuje Českou republiku, severní Rakousko, Bavorsko a jižní Polsko. V Čechách se historicky vyskytoval na většině území kromě západních a severozápadních Čech a jihovýchodní a východní Moravy. Věrohodně je doložen z více než 650 lokalit v ČR a několika desítek historických lokalit z Rakouska, Bavorska a Polska. Dle botanických údajů byl taxon ještě ve 30. letech 20. století zejména v centrální části svého areálu v obhospodařované krajině poměrně hojný. V některých oblastech v Čechách se jednalo o taxon, který doprovázel velké procento pastvou či pravidelnou sečí a přepásáním obhospodařovaných travních porostů (luk, pastvin, mezí, pasek). Úbytek lokalit výskytu druhu i jejich rozlohy souvisí pravděpodobně především se změnami hospodaření v krajině, zejména s přerušením pastvy ovcí a koz, zarůstáním nebo cíleným zalesňováním stanovišť a eutrofizací. Mnohde došlo i k přímé likvidaci populací v důsledku zastavění lokality, převrstvení zeminou, rozorání mezí apod. Výrazný úbytek lokalit pokračuje až do dnešní doby.

V současné době se taxon Gentianella praecox ssp. bohemica vyskytuje zejména na stávajících či nedávno opuštěných pastvinách a na pravidelně obhospodařovaných loukách. V letech 2000 až 2010 bylo evidováno celkem 69 lokalit v pěti oblastech ČR. Nejvíce (49) se dosud zachovalo na Šumavě a v Šumavsko-novohradském podhůří, 11 dalších je v oblasti Českomoravské vrchoviny. Další dvě se nacházejí na Drahanské vrchovině, několik recentních lokalit je v Orlickém podhůří a na Broumovsku a jediná, izolovaná ale velmi bohatá lokalita se dochovala na Táborsku.

Populace hořečku na zdejší lokalitě Jaroškov je soustředěna na louku v severní části přírodní památky (nad severní hranou lomu) a představovala kolem roku 2000 několik desítek kvetoucích rostlin. Pak ale velice rychle mizela, několik let zde nebyly nalezeny hořečky žádné, v roce 2005 vykvetlo několik jedinců. Následujících 5 let nebyl zaznamenán žádný nález hořečku, nicméně od roku 2007 bylo o lokalitu pečováno jakožto o lokalitu potenciálního výskytu druhu – byly odstraněny některé dřeviny a lokalita byla každoročně kosena a vyhrabána. V roce 2011 bylo po pěti letech nalezeno cca 20 kvetoucích exemplářů.

Východně orientovaná louka v severní části přírodní památky (nad severní hranou lomu), kde se udržuje slabá populace hořečku, je zajímavá i z hlediska jiných druhů rostlin. Brzy na jaře se na suchých okrajích objeví bika ladní (Luzula campestris), se shluky drobných kvítku s tmavě hnědým okvětím a listy s dlouhými bělavými brvami, která má mnoho krajových názvů (např. kominíčci, kočičí drápky). V květnu bíle vykvete všeobecně známá kopretina (Leucanthemum ircutianum), později žlutě devaterník velkokvětý tmavý (Helianthemum grandiflorum ssp. obscurum). V srpnu se objeví tolie bahenní (Parnasia palustris), zvláště chráněné rostliny s listy v řídké růžici a jedním listem ve spodní polovině lodyhy, která nese nahoře jediný květ s bílou korunou, nebo rovněž bílými květy zaujme světlík lékařský (Euphrasia rostkoviana), drobná poloparazitická rostlina, dříve používaná jako léčivka. Za pozornost stojí také zde rostoucí drobná mrkvovitá, ale velice užitečná rostlina, kmín kořenný (Carum carvi), jehož nažky jsou hojně užívány jako koření.

Většina plochy přírodní památky je porostlá smíšeným, převážně březovým lesem. Pokud podrost není ruderální s dominantní kopřivou, pak dominuje většinou typická jemná lesní tráva lipnice hájní (Poa nemoralis) nebo nejběžnější lesní bika, a to bika bělavá, dříve hájní (Luzula luzuloides). Pro lemy lesíků nebo rozvolněné háje je typický jetel prostřední (Triforium medium), který má na rozdíl od jetele lučního obecně rostoucího v loukách v hlávce tmavší květy a v trojlístku delší a užší lístečky.

Mimo plochu přírodní památky dole pod svahem nedaleko vjezdu do areálu střelnice obsadila plochu několika metrů čtverečních zajímavá nepůvodní rostlina, která zde vytlačila původní vegetaci. Je to mléčivec velkolistý (Cicerbita macrophylla). Zaujme především svým mohutným vzrůstem, v létě modrými květy podobnými čekance a po odkvětu nažkami s chmýrem.