Evropsky významná lokalita (EVL) Sokolí hnízdo a bažantnice byla zřízena nařízením vlády ČR č. 132/2005 Sb. Leží v nadmořské výšce 475-535 m n. m. na katastrálním území obcí Nové Hrady, Štiptoň a Údolí u Nových Hradů. Rozkládá se na okraji třeboňského bioregionu, z hlediska fytogeografického členění na pomezí fytogeografického okresu Třeboňská pánev a Šumavsko – novohradské podhůří. Důvodem evropské ochrany je lokalita výskytu vzácného brouka jménem páchník hnědý (Osmoderma eremita).

Evropsky významná lokalita se sestává ze dvou částí vzdálených od sebe cca 0,5 km. Menší část Sokolí hnízdo se rozkládá jižně od centra Nových Hradů, větší část Bažantnice severně od centra Nových Hradů.

Část Sokolí hnízdo tvoří prudký zalesněný svah s jihozápadní expozicí nad údolím Veveřského potoka. V druhové skladbě jsou zastoupeny dub letní (Quercus robur), lípa srdčitá (Tilia cordata), buk lesní (Fagus sylvatica) a řada dalších listnáčů. Dřeviny jsou převážně v zápoji, ale vzhledem k prudkému jihozápadně orientovanému svahu jsou i částečně osluněné. Rostou zde stromy nápadně mohutných rozměrů a značného stáří, až několik set let, které hostí početnou populaci již zmíněného vzácného brouka páchníka.

Část Bažantnice zahrnuje poměrně rozsáhlé území kolem tří rybníků jménem Janský, Bažantník a Písař v široké ploché nivě Stropnice. V polovině 19. stol. měla velká část bažantnice charakter anglického parku s velkým množstvím soliterních dřevin, s vycházkovými cestami a několika malými stavbami. V současné době zde dominují smíšené lesní porosty různého stáří, převažuje smrk ztepilý (Picea abies) a dub letní (Quercus robur), uplatňuje se také lípa srdčitá (Tilia cordata), borovice lesní (Pinus sylvestris), jilm drsný (Ulmus montana) a další druhy dřevin. Poměrně hojně je zastoupen nepůvodní trnovník akát (Robinia pseudacacia) se zpeřenými listy a hrozny bílých květů, které v červnu v době květu překrásně voní. Staleté mohutné duby zajímavé z hlediska výskytu předmětu ochrany stojí na hrázích rybníků a na okrajích stávajících porostů, uvnitř lesního porostu jsou zastíněné. Zdejší populace brouka páchníka je podstatně méně početná.

Páchník hnědý (Osmoderma eremita) z čeledi zlatohlávkovitých (Cetoniidae) je mohutný hnědočerný brouk s jemným leskem dosahující délky okolo 3 centimetrů. Tělo je lysé, krom krovek lemovaných po okraji rezavými chloupky. Tykadla jsou krátká. Hlavový štít nese několik výrazných lišt a je jemně tečkovaný, krovky jsou slabě rýhované. Zavalitá, stočená larva zvaná ponrava může být až 10 centimetrů dlouhá. Je měkká, krémové barvy s řadou oblých rezavých skvrnek na boku, rezavohnědou hlavou a šedomodravým zadečkem. Má tři páry hrabavých končetin v přední části těla. Larvy i dospělci páchníka se živí odumřelým, ale ještě pevným dřevem v dutinách kmenů dubů, buků, lip, jilmů, vrb a některých ovocných stromů, jako jsou slivoně, hrušně a jabloně. Obývá velké, prosvětlené dutiny s dostatkem trouchu, chráněné před deštěm ve starých osluněných solitérních stromech, v parcích a alejích. Vykotlaným stromům v hustých lesích se vyhýbá, protože jsou příliš stinné. Samička naklade okolo 30 vajíček, z nichž se líhnou larvy, které žijí 3-4 roky zavrtané v trouchnivějícím dřevu ve střední či horní části kmene živých listnáčů a před zakuklením si z trouchu vytváří vejčitý kokon, v němž se kuklí. Dospělci (imaga) svůj rodný strom opouštějí zřídka. Tento druh má proto jen velice omezenou schopnost šíření na nová území a je tak velice citlivý na změny nebo ztrátu přirozeného prostředí.

Co se týče výskytu dalších zajímavých bezobratlých živočichů, za významný lze považovat zejména výskyt motýla bělopáska tavolníkového (Neptis rivularis), který představuje významný fenomén této části jižních Čech. Bělopásek tavolníkový je poměrně velký motýl s hnědými křídly s nápadnou bílou kresbou. V současné době u nás přežívá pouze v izolované oblasti jižních Čech. Z blanokřídlých zde žijí dva druhy mravenců rodu Formica a čmeláci rodu Bombus. Nápadné jsou dva druhy velkých brouků, které je zde možné spatřit. Jedná se o poměrně běžného zlatohlávka skvrnitého (Oxythyrea funesta), což je černý brouk s bílými skvrnami, nebo lokálně relativně hojně zastoupeného zdobence skvrnitého (Trichius fasciatus), který se zlatohlávku podobá, ale má černožluté krovky.

Území EVL Sokolí hnízdo a bažantnice je bohaté z hlediska ornitologického. Můžeme zde zastihnout až 65 druhů ptáků, z nichž většina zde hnízdí. Dominantním prvkem zdejší ptačí fauny jsou běžné druhy drobného ptactva nacházené v široké škále biotopů jako je budníček menší (Phylloscopus collybita), pěnkava obecná (Fringilla coelebs), která patří mezi nejrozšířenější evropské ptáky vůbec, červenka obecná (Erithacus rubecula) či sýkora koňadra (Parus major). Kromě nich zde ale nalezneme i taxony vázané na staré listnaté porosty s dutinovými stromy, v nichž hnízdí, jako např. sova puštík obecný (Strix aluco) nápadná svýma černohnědýma očima, brhlík lesní (Sitta europaea), který jako jediný evropský pěvec umí šplhat po kmenech stromů hlavou dolů, nápadně černobíle zbarvený lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), silně ohrožený šedě zbarvený holub doupňák (Columba oenas) s narůžovělou hrudí, či silně ohrožená žluva hajní (Oriolus oriolus), jejíž samci mají překrásně žluté zbarvení s kontrastně černými křídly. I přesto není vůbec snadné je ve větvích stromů spatřit. Typická je přítomnost datlovitých ptáků zastoupených datlem černým (Dryocopus martius), ohroženým strakapoudem prostředním (Dendrocopos medius) a výrazně menším strakapoudem malým (Dendrocopos minor), u něhož má sameček červenou a samička žlutobílou čepičku, žlunou zelenou (Picus viridis) a mizející žlunou šedou (Picus canus). Tito hmyzožraví ptáci hbitě šplhají po stromech, k čemuž mají uzpůsobený běhák se dvěma prsty směřujícími dozadu a dvěma dopředu a tuhá ocasní pera, o něž se přišplhání opírají. Na lokalitu Bažantnice zaletí při lovu potravy u blízkých rybníků a mokřadů na Třeboňsku i kriticky ohrožený majestátní dravec orel mořský (Haliaeetus albicilla) nebo drobný, rackovi podobný silně ohrožený rybák obecný (Sterna hirundo) s černou čepičkou, dlouhými křídly a vidlicovitě vykrojeným ocasem. Barevným drahokamem je ledňáček říční (Alcedo atthis), který loví ve vodních tocích. Jeho kořistí jsou drobné ryby, za nimiž se střelhbitě potápí ze své pozorovatelny nad hladinou a harpunuje je pomocí silného zobáku.